Potomci Vikingů a Normanů žijí převážně na pobřeží, vnitrozemí je téměř liduprázdné. Více než polovina obyvatel ostrova bydlí v hlavním městě, nebo jeho okolí.
Populace se vyznačuje řadou specifik, např. muži se dožívají nejvyššího věku v Evropě (2. místo na světě). Velmi vysoká je natalita (3. místo v Evropě) a díky ní je velmi vysoký přirozený přírůstek (2. místo v Evropě). Kojenecká úmrtnost je nejnižší na světě (4 promile).
Ve městech žije 90 % obyvatel (3. nejvyšší podíl v Evropě) roční přírůstek 1,1 %, porodnost 18 ‰, úmrtnost 7 ‰, SDŽ (střední délka života) muži 75,2 let, SDŽ ženy 80,9 let, průměrná hustota osídlení 2 obyvatele na km2.
Počet obyvatel 262 386 (1992), mužů bylo o 814 více než žen, 169 žen a 68 mužů bylo starších 95 let.
V kronikách ostrova se zachovala jména a příbuzenské vazby všech asi 750 tisíc lidí, kteří tu od roku 874 žili. Island je tak ideálním územím pro genetické výzkumy.
Islanďané nemají rodinná jména jako my. Neříkají si pane inženýre, dokonce ani slečno či pane. Nejdůležitější jsou u nich křestní jména. Ženy sňatkem nemění svá příjmení.
Na ostrově není zvykem používat kapesník, takže při nachlazení všichni popotahují.
Islanďané stavěli vzhledem k nedostatku dřeva jen komplexy malých domků, spojených jednou dlouhou chodbou. Domy měly tenkou dřevěnou konstrukci a ta byla vyplněna drny, které tvořily silné zdi a travnatou střechu. Většinou spalo více lidí na jedné posteli.
Je na velmi nízké úrovni, ale pomalu se zvyšuje. Největší pobouření vyvolávají krádeže, kterých se dopouštějí turisté.
Křesťanství bylo na Islandu pravděpodobně dříve než pohanství, avšak jen na velmi krátkou dobu, než Vikingové vyhnali z ostrova jeho první obyvatele - irské mnichy. Křesťanství bylo přijato a odhlasováno kolem roku 1000 jako oficiální náboženství.
Nejrozšířenějším náboženstvím je luteránství, hlásí se k němu 93 % obyvatel.
Patří do skupiny řečí skandinávských, tedy k severské větvi germánských jazyků. Stejnou mateřštinou v dávných dobách hovořili i Dánové, Norové a Švédové. Díky izolaci a především v důsledku pečlivé obrany se islandština od těch dob téměř nezměnila. Prý jediné slovo, které Islanďané bez poznámek převzali bylo "amen".
Ve druhé polovině 19. století navštívil Island cestovatel dr. Jiří Guth, pozdější autor známého společenského katechismu Gutha-Jarkovského.
V 80. letech minulého století se na ostrov vydal ředitel měšťanské školy na Smíchově Josef Kořenský a napsal o své cestě asi deset stran do rozsáhlé publikace Evropa-kulturní obrázky pro mládež.
V roce 1912 publikoval Josef Jan Svátek cestopis, v němž se pod titulem Atlantis a Ultima Thule zabývá Islandem velmi podrobně.
V srpnu 1913 procestoval značnou část ostrova Karel J. Zákoucký, také učitel měšťanské školy, jeho cestopisné vzpomínky se jmenují Do země ohně a ledu.
Po druhé světové válce se objevily Islandské dopisy diplomata a velvyslance v Kodani Zdeňka Němečka, kniha vyšla v roce 1948.
Emil Hadač popsal historii několika československých vědeckých výprav na Island v publikaci V zemi sopek a ledovců.
Chvála putování se jmenuje kniha Zuzany Kočové, která se vydala na Island ve svých bezmála šedesáti letech.
Cestopisem nabitým fakty je kniha Islandská setkání Jiřího Havla z druhé poloviny 80. let.
Svoje cestovatelské zážitky z roku 1992 barvitě popsal v knize Sága o cestě na Island skladatel, zpěvák, hudebník Jan Burian.
[1, 2, 7, 12]